Projekt  "Naše revoluce"
Sametová revoluce - události kolem 17. listopadu 1989 na  Vsetíně

Vzpomínky na sametovou revoluci

tehdejší student, pan L,

tatínek jedné z našich žákyň

 

 V roce 1989 jsem byl studentem čtvrtého ročníku na VUT v Brně.
Nebyl jsem nijak zvlášť politicky angažovaný, prostě obyčejný student.
Sametová revoluce pro mě začala ve škole až v pondělí 20. listopadu.
Tématem mnoha rozhovorů bylo, brutální rozehnání demonstrace studentů v Praze na Národní třídě.
 „To přece nemůžou. To přece nejde.“ To v rozhovorech zaznívalo spolu s pocity bezmoci a odporu.
Brzy na to někdo na monitory před přednáškovou aulou pustil sestřih záběrů na nichž policisté v bílých přilbách mlátili studenty obušky a vytahovali je z davu. Vím, že jsem si kladl otázku: „Něco je potřeba udělat. Ale co?“

Našli se jiní, lépe orientovaní, kteří zorganizovali shromáždění na schodech před vchodem do školy.
Na ní byly čteny požadavky studentů zaměřené především na vyšetření incidentu na Národní třídě.
Byly tam ale jiné, které byly mnohem závažnější například odstranění vlády komunistické strany.
Vzpomínám si, že se někdo ozval. „To je ale už jednoznačně politický boj.“
Odpovědí mu bylo „A co čekáš. No, konečně.“
 Atmosféra byla plná vzrušeného očekávání věcí budoucích, ale též obav, jak to všechno dopadne.
Když komunisté revoluci udolají bude zle. Všechny nás sice vyhodit nemohou, ale některé určitě.
Proto jeden z ze studentů, které četl požadavky ukončil svůj projev slovy: „Zatím jsem student...“

Při demonstraci na Náměstí Svobody v Brně lidé cinkali klíči, skandovali hesla,
vzpomínám si na „Už je to tady!“ Policisté nezasahovali, pouze přihlíželi.
Mně trochu zamrazilo v zádech, když jsem si všiml obrněných transportérů s velkými nápisy VB,
které byly umístěny v postranních uličkách.
Pocity z té doby jsou neopakovatelné a dost těžko se budou vysvětlovat někomu, kdo nežil v nedemokratickém politickém systému.
Převažoval pocit svobody, sounáležitosti s ostatními „slušnými lidmi, které se míchaly se s nadějí, že bude líp.
Také se někde vzadu krčil strach. Z toho, co se může stát, když ti pokojně přihlížející policisté dostanou rozkaz zasáhnout.
 Budovy byly polepeny ručně malovanými plakáty a letáky. Jedním z nejvýraznějších prvků byl ale obrovský nápis na zdi domu na spojnici se zastávkou Česká a náměstím svobody. Byl na něm text písně „Modlitba pro Martu.“
Já jsme tehdy tu píseň neznal, ale ta slova ke mně mluvila. Nebyl to programově politický text.
Připadal mi nezvyklý, jakoby cizí, ale především sousloví „tehdy tvá ztracená vláda věcí tvých se k tobě navrátí, lide navrátí“ skvěle zapadalo do revoluční atmosféry.

Mé vyprávění by nebylo úplné bez dalších střípků.
V největší přednáškové síni Q ve škole probíhalo jedno ze shromáždění.
Na něm vystoupil herec Bolek Polívka, který sice říkal ať od něj nečekáme žádnou legraci,
že přišel jenom podpořit revoluční úsilí, ale nakonec se neudržel. Řekl nám, že se mu před časem narodil syn.
Jeho manželka je z Francie a tedy jejich dítě bude muset být dvojjazyčné. 
Proto hned brzy po narození dítěte musel podívat, zda v dětské pusince náhodou nenajde dva jazyky.

Na závěr mého vyprávění připojuji jeden postřeh.
V době revoluce jsem procházel chodbou k přednáškové síni a všimnul jsem si nápisu
„Studentské tiskové středisko“ nebo tak nějak. To vzbudilo mou zvědavost. Jeden ze studentů, který z těchto dveří vyšel mi sdělil
: „Dovnitř nemůžeš.“ Bylo mi jasné proč. Přece jen jsem pootevřenými dveřmi zahlédl několik pilně pracujících kopírovacích strojů.
V té době byla kopírka úplná vzácnost a tam jich bylo hned několik. Napadlo mě, že někdo ze zahraničí takto pomáhá.
Proto ty tajnosti a ta ochrana. Také mě napadlo, zda se toho za kulisemi něžné revoluce neodehrává mnohem víc,
než my běžní lidé z davu smíme vidět. Ale to je jiný příběh.

 Fotografie
z r. 1989 od studenta čtvrtého ročníku na VUT v Brně
uveřejňujeme s jeho souhlasem...

a

a

a

a

a

a

a

a

a

a

a

a

a

a

a


zpracovala šev.
10.10.2014