Od šamana k penicilinu...

V ZŠ Vsetín Sychrov 97 se stejně jako v ostatních základních školách uskutečnilo v listopadu školní kolo dějepisné olympiády.

Téma bylo letos velmi zajímavé, znělo „Ve zdraví i v nemoci“ (od šamana po penicilin), ale na druhou stranu také hodně náročné, protože o těchto tématech se jen málo školních učebnic dějepisu zmiňuje. Nicméně každý, kdo nelenil a řádně se připravil, měl šanci na úspěch, protože zadání školního kola byla relativně jednoduché, týkalo se vesměs všeobecně známých informací, se kterými se žáci setkávají i v hodinách přírodopisu, popřípadě občanské výchovy atd... Například léčitelské schopnosti keltských druidů známe i z populárních televizních seriálů, nebo povědomí o první veřejné pitvě v Praze v r. 1621 máme všichni, a jistě nám vytane na mysli jméno Jana Jessenia, také víme, že krevní skupiny A,B,O a AB objevil a popsal český lékař Jan Jánský... ale samozřejmě v testu byly i zapeklitější otázky. Přesto si myslím, a žáci mi to potvrdili, že letošní školní kolo bylo relativně nejjednodušší za posledních několik let, a to se ho všichni předem dost báli. Nakonec i to bylo úžasným povzbuzením.

Nejlepších výsledků v naší škole dosáhla Veronika Húšťová z 8.A, která získala 93 bodů ze 100, což je velký úspěch.
V těsném závěsu ji následovaly Lenka Hurtová a Daniela Daňová z 8.A a
zahanbit se nedaly ani Klára Juřičková a Tereza Ďulíková, obě z 8.A.
Z deseti účastníků školního kola jich osm splnilo limit pro hodnocení: „úspěšně absolvoval“,
což zase potěšilo obě učitelky dějepisu na škole.
Dva žáci zůstali „pozadu“ jen o dva, respektive tři body, což je vynikající výsledek.

Všem žákům bych chtěla poděkovat za spolupráci při přípravě školního kola i webových stránek, které zůstanou trvalou součástí stránek naší školy. Studium historie je jedním z nejkrásnějších oborů a úkolem nás učitelů je, abychom témata žáků zatraktivnili. A myslím, že tvůrcům olympiády se to letos skvěle povedlo.

Mgr. Jaroslava Ševčíková, 27.11.2010

ZŠ Vsetín, Sychrov 97

Český červený kříž (ČČK) je národní společnost mezinárodního hnutí Červený kříž. V současné době má 70381 členů sdružených v 1712 místních skupinách. Současným prezidentem ČČK je RNDr. Marek Jukl, Ph.D.

Předchůdci Českého červeného kříže

Před první světovou válkou byla na území Čech a Moravy Rakouská společnost ČK a na území Slovenska Uherská společnost ČK, dále to byl Vlastenecký pomocný spolek pro království české, jenž byl založen 5. září 1868. Přímým předchůdcem Českého červeného kříže byl Československý červený kříž (ČSČK).

Cesta k ČČK v bodech

• 1. února 1919 – schůzka sociálních pracovníků v Obecním domě v Praze, na které bylo rozhodnuto o založení ČSČK, byla vyslána delegace k prezidentovi T. G. Masarykovi se žádostí o souhlas k založení této organizace
• 6. února 1919 – prezident souhlasil a všestrannou pomocí pro ustanovení ČSČK pověřil svou dceru PhDr. Alici Masarykovou, která se stala první předsedkyní ČSČK (1919 – 1938)
• 1. prosinec 1920 – ČSČK byl uznán Mezinárodním výborem v Ženevě
• 11. ledna 1920 – ČSČK je přijat do Ligy společností ČK a ČP
• 26. ledna 1921 – založení dorostu ČSČK, zakladatelka A. Masaryková
• 7. dubna 1990 – z původního dorostu, vzniklo hnutí mládeže ČSČK
• 1. ledna 1993 – v souvislosti s rozpadem Československa vzniká na české straně nástupnická organizace Český červený kříž; mládež se stala zvláštní složkou, její činnost je zaměřena především na oblast sociální, zdravotně – preventivní a humanitární, členy jsou děti a mládež ve věku 6 – 25 let
• 26. srpna 1993 – ČČK byl uznán Mezinárodním výborem Červeného kříže
• 25. října 1993 – ČČK byl přijat za člena Mezinárodní federace Červeného kříže a Červeného půlměsíce

Starověké lékařství orientálních civilizací vycházelo původně z pravěkého léčitelství. Časté bylo tzv. kněžské lékařství, které navazovalo na pravěký šamanismus. Kněží, kteří byli nositeli většiny znalostí, spojovali racionální a religiózní přístup k léčení. Nemoci byly v orientálních civilizacích (mimo Číny) považovány za trest od bohů za provinění a od toho se částečně odvíjelo jejich léčení. V době starověku se výrazně prohloubily znalosti anatomie a fyziologie člověka, což pomohlo ve vývoji medicíny. Lékařství jednotlivých civilizací se výrazně lišilo úrovní, přístupem a také chápáním nemoci.

Čína

Čínské lékařství se výrazně lišilo od ostatních hlavně výrazně racionálním charakterem a chápáním příčin nemoci. Za příčinu nemoci zde bylo považováno porušení hygienických pravidel. To vycházelo z představy, že nemoc do těla vniká ústy.

Již ve 3. tisíciletí př. n. l. vznikaly v Číně první spisy o lékařství. V nich je popsána široká řada léčiv (př. kořen žen-šenu doporučován na chudokrevnost a tuberkulózu) a léčebných postupů (př. akupunktura).

Na dvoře císaře působili dvorští lékaři, kteří vyučovali lékařství. Studium lékařství obsahovalo mnoho obtížných zkoušek a trvalo maximálně 9 let. Již v této době byly zřizovány útulky pro nemocné.

Indie

Z Indie pochází řada lékařských spisů hlavně z oblasti anatomie, patologie, farmakologie a chirurgie.

Původně zde bylo špatně rozvinuté veřejné zdravotnictví, což se změnilo po vzniku budhismu (asi 6. stol př. n. l.) a došlo k zakládání nemocnic a také budhistických klášterů, které se staraly o nemocné.

Mezopotámie

Zdravotnictví v Mezopotámii mělo řadu specifik. Přístup k léčení zde byl výrazně náboženský (nemoc chápána jako trest bohů nebo jako napadení démonem).

Byly zde nalezeny spisy s lékařskou tematikou (některé až 3 tisíciletí př. n. l.).

Egypt

O vysoké vyspělosti staroegyptského lékařství svědčí řada spisů. Nejdůležitější z nich jsou papyrus Edewina Smithe, papyrus Ebersův a gynekologický papyrus z Káhunu. V těchto spisech je zaznamenáno mnoho poznatků hlavně z chirurgie, gynekologie a očního lékařství a je zde uvedeno velké množství tehdy používaných léčiv.

Od 2. pol. 2. tisíciletí př. n. l. docázelo k potlačování racionálního přístupu k léčení a byly zaváděny magické a náboženské prvky. Volnost lékařů byla omezena svatým kodexem, který musel každý lékař dodržovat, což bylo úkor kvality léčby. V důsledku toho docházelo k velmi úzké specializaci lékařů.

papyrus Edewina Smithe

Papyrus Edewina Smithe je neúplný opis učebnice chirurgie a je dokladem vyspělosti egyptské chirurgie a ranhojičství. Popisuje 48 druhů poranění v četně popisu rány, léčebného postupu a případně prognózu. Pozoruhodný je například popis měření tepu.

Učebnice je datována do období Staré říše (3. tisíciletí před n. l.). Tento opis pochází asi ze 17. stol. př. n. l.

papyrus Ebersův

Ebersův papyrus pochází období kolem roku 1600 př. n. l. a jedná se o asi 180 stánek dlouhý opis starší příručky pro praktického lékaře. Za příčinu všech chorob je zde považován cévní systém. V papyru jsou popsány různé vnitřní choroby, ale nejdůležitější svědectví dává o úrovni tehdejší farmakologie – popsáno 878 léků. U jednotlivých léků je uváděn podrobný návod na přípravu, poměr složek a dávkování. Papyrus také popisuje asi 90 očních chorob včetně doporučených léků.

Řecko

Řecké lékařství vycházelo z orientálních lékařských škol, ale jejich poznatky samo rozvinulo a obohatilo. V nejstarším období byla medicína silně pod vlivem náboženství a od toho se odvíjely léčebné metody. S postupem času však začaly převládat racionální postupy.

Řecké lékařství se odlišovalo od ostatních škol této doby silným vlivem filozofie. Významný posun v této oblasti provedl Hippokratés, který oddělil medicínu od filozofie. Sám byl zastáncem materialistických názorů a nemoc chápal jako přirozený proces a jako porušení rovnováhy mezi čtyřmi základními tělesnými šťávami. Hippokratici své léčení zakládali na pozorování zdravého a nemocného člověka a na pozorování průběhu nemocí. Hippokratés se také zasloužil o formulování lékařské etiky – tzv. Hippokratova přísaha.

K vrcholu řecké medicíny došlo v helénském období, kdy Řekové přejímali znalosti oblastí podmaněných Alexandrem Makedonským. V tomto období se centrum poznatků z Řecka přestěhovalo do Alexandrie.

Řím

Medicína v Římě původně používala znalostí Etrusků, kteří uměli používat některé rostliny a minerální prameny. Později (2. stol. př. n. l.) začali Římané přejímat poznatky Řeků a v Římě působili řečtí lékaři. Nejvýznamnější z nich byl Galénos, který spojoval učení hippokratiků s idealistickou filozofií, díky čemuž byl uznáván i ve středověku.

V Římě bylo veřejné zdravotnictví na vysoké úrovni. Byly zde budovány nemocnice (nejprve pouze pro otroky, později pro ostatní) a zařízení pro nemocné a chudé. Stát se také staral o výuku nových lékařů tím, že platil lékaře, kteří pak zdarma přednášeli chudým studentům.

Literatura

NIKLÍČEK, Ladislav; ŠTEIN, Karel. Dějiny medicíny v datech a faktech. Praha : Avicenum, zdravotnické nakladatelství, n. p., 1985. 376 s.  

Středověké lékařství v Evropě čerpá hlavně z poznatků z antiky a dá se říct, že středověk byl v Evropě dobou stagnace medicíny. Výjimku tvoří Byzantská a arabská říše. Zde docházelo k třídění poznatků z antiky, ale také k vlastnímu zkoumání. Někteří významní arabští lékaři proto byli uznáváni i v Evropě.

] Arabská říše

Veřejné zdravotnictví v arabské říši bylo na velmi dobré úrovni, protože se opíralo o hygienické příkazy Koránu – např. lázně. A také rovnost věřících před Alláhem zpřístupňovala lékařskou péči všem.

Důležité pro arabskou medicínu byly poznatky antických lékařů. Arabští učenci (jako např. bagdádský překladatel a lékař Hunajn ibn Isháq) překládali spisy Hippokrata, Aristotela, Galéna aj. Tyto poznatky se pak z arabštiny překládali do latiny, čímž se navracely do Evropy. Arabové se také seznámili s poznatky civilizací na podmaněných územích a používali je. Arabové například převzali styl byzantských nemocnic. Tyto nemocnice se výrazně odlišovaly od nemocnic v Evropě hlavně přítomností lékařů.

Nejvýznamnější lékaři této doby byli Rhazes (10. stol) a Avicenna (11. stol.), kteří byli uznáváni i katolickou církví.

Katolická Evropa

Největší vliv v této době měla na medicínu církev. Od toho se odvíjelo i chápání nemoci. Nemoc byla považována za „dar od Boha“, aby si nemocný mohl odpykávat svá provinění. (Tento názor byl postupně změněn ve 14 stol. V době morových epidemií byla nemoc chápána jako trest od Boha.) Takže činnost lékaře byla až druhořadá.^[zdroj?]

Raný středověk

V této době byli nositeli veškerých znalostí katoličtí kněží a mniši, kteří jako jediní uměli číst a psát. Mniši studovali, přepisovali a překládali knihy antických a arabských autorů. Mniši se často medicínou zabývali pouze teoreticky a také vyloučili z medicíny chirurgii.

] Vrcholný středověk

Vrcholný středověk je obdobím dalších výrazných zásahů církve do lékařství. Církev oficiálně zakázala chirurgii ediktem Ecclesia abhorret sanguine (Církev se hrozí styku s krví). Chirurgii proto vykonávali lazebníci, holiči a kati. Další omezení přišla pro židovské lékaře a bylo zakázáno studium knih nekatolických autorů, s výjimkou církví uznávaných (Galénos, Avicenna).

V této době se začaly zakládat nemocnice (označované hospitium, později hospital, počeštěno špitál) pro nemocné poutníky, staré, chudé a nemocné lidi. V evropských špitálech – na rozdíl od arabských – nebyla zajištěna lékařská péče. Zde se shromažďovali nemocní bez rozdílu nemocí mimo malomocných, pro které byly stavěny zvláštní zařízení (tzv. leprosoria).

Významnou úlohu zahrály také lékařské školy v jihoitalském Salernu (tzv. schola medica salernitana) a v Montpellier (jižní Francie). Jejich význam spočíval v setkávání lékařů různých oblastí a ve studiu antických a arabských knih (především Avicennovy spisy).

Ve 13. a 14. stol byly zakládány univerzity, které napomohly k rozvoji lékařství. Studium na lékařských fakultách spočívalo hlavně ve čtení spisů církví uznávaných autorů (Galénos, Avicenna, Rhazes, někdy Hippokratés). Významnou byla lékařská fakulta v Bologni, kde se vyučovala i chirurgie. Chirurgii také vyučovala Kolej sv. Kosmy a Damiána zřízená cechem pařížských chirurgů.

• Ramses V., egyptský faraon (1145/1144 – 1142/1140 př. n. l.)
• Šun-č', čínský císař 1643 - 1661
• Marie II. Stuartovna, anglická královna (1662 - 1694)
• Ludvík XV., francouzský král (1710 - 1774). Na černé neštovice zemřela i jeho dcera Anna Jindřiška (1727 – 1752),
• Petr II., ruský car (1727-1730)
• Isabella Parmská, manželka císaře Svaté říše římské Josefa II. (1741 - 1763)   (zdroj: wikipedie)
  

• Hugo Kapet, franský král (939/941 – 996)
• Anna Klevská, anglická královna (1515 – 1557)
• Alžběta I., anglická královna (v roce 1562)
• Ludwig van Beethoven, německý hudební skladatel (1770 – 1827)
• Abraham Lincoln, president USA (v roce 1863)
• Josef Stalin, sovětský diktátor (1878 – 1953)           (zdroj: wikipedie)     

• První veřejné očkování dětí na Moravě nechala provést na počátku 19. století hraběnka Marie Walburga hraběnka z Waldburg-Zeilu (1762 - 1828) v Suchdole na svém kunvaldském panství.

• Během prusko-francouzské války (1870-1871) zemřelo na variolu 23.000 francouzských vojáků, zatímco očkovaná pruská armáda takto ztratila pouze 278 mužů.

• Povinné očkování dětí v nově vzniklém Československu stanovil zákon z roku 1919.

• V současné době se vakcinace díky eradikaci (vymýcení) už neprovádí.